Vzestup Rewellusovi zahrady

Mlha padala těžká a sladce cizí. Planeta—už jednou zoraná morem—čekala. A tam, kde se hlína hýbe jako břicho uspokojeného tvora, stál Rewellus Špinavec. Velký nečistý. Žádná přilba, žádná zbroj—jen vlastní zduřelá kůže s mapami jizev, zvonky zarostlé do masa a svůj obrovský meč a dýka, oba zrezlé tak, že rez měla vlastní vůni a paměť.

Rewellus si opřel čepel o zem a půda zabručela. Nurglínci se kolem něj točili jako včely kolem úlu a z kapsiček z hnisu mu podávali maličké sáčky se semeny—spóry, zuby a oči, které umějí klíčit. Nad horizontem se rozsvítily přistávací majáky a na nebi přejel chladný stín. Posily Impéria nepřivezly žádné slavné tváře, žádné hrdiny se jmény, jež se vpisují do letopisů. Přilétly skupiny vznášedel, hladké trupy se svatozářemi z pečetí, a kolona dreadnoughtů, krok co krok jako padající vrata. A nad tím vším se vysypali výsadkáři, visící pod grav‑padáky jako ocelové plody.

„Otec zasévá, já sklízím,“ zavrněl Rewellus. Dýkou prořízl vzduch a spustil z ní pramínek slizu. Kde dopadl, tam se země začala potit.

První vznášedla zrychlila k nízkému průletu. To byl okamžik, kdy se obloha sama otevřela do černého květu—hejn mocných much. Krovky jim hrály matným olejem; šlo o roj, který se umí domluvit. Přilepily se na nasávací mřížky, do výfuků, pod servisní kryty, na čočky auspexů. Motory dobré vůle se změnily v kašel. Vznášedla začala sedat, nejprve nadějně, pak bezmocně, a nakonec měkce zajížděla do rašeliny, jako by je sama planeta přitahovala do náruče.

Dreadnoughty—ty chodící hrobky—neznaly slitování ani únavu. Šly vpřed, všechny zbraně vyřvané do maxima. Rotory těžkých bolterů pletly do deště řetízky ohně, plazma rozkreslila mračna v trhliny. A právě v té bílé záři se zjevil Rotigus. Dešťotvůrce, veliký a usměvavý, rozevřel záhyby břicha a pustil dolů liják, který všechno zvlhčil do paměti—oleje se změnily v máslo, svaté pečetě v rozmočený pergamen.

Rewellus se rozběhl. Byl to běh stromu a laviny zároveň—ne rychlý, ale neodvratitelný. Čepel jeho velkého meče se svezla po pancíři prvního dreadnoughtu; jiskry vystříkly jako komáři z louže. Druhý úder přistál přesně na spojích ramenního prstence. Kov zavyl, jako když umírá zvon. Dreadnought klesl na koleno a pokusil se o protiúder pěstí. Rewellus do ní zabořil dýku—krátký nádech, krátký výdech—jen tak, aby strhl požehnání z pístů. Pěst se zavlnila a nakonec mu měkce sjela po břiše, zanechávaje v tuku jen zdvořilý otisk.

Výsadkáři se snažili obejít střed. Dopadali do plochého marasmu kolem pahorku v disciplinovaných odstupech. Kapky Rotigusova deště jim tloukly do hledí, spóry lepily jazyk k patru. Jejich přistávací koridory se však měnily v živé houštiny: ze země vyčnívaly vláknité, světélkující pruty, které se otáčely za teplem těl. Každý krok vpřed byl krok do čím dál lepší pasti. Výsadkáři stříleli, přesně a chladně, jak to vyučují učebny a kaple. A přece jim střelivo mizelo v měkkém mlžném tichu, v němž každý zásah vyrostl v něco nového.

Dreadnoughtí linie prudila dál. Jeden z nich—starý, ozdobený řetězy—se vrhl Rewellusovi k nohám, pálil z blízkosti, zbraň až do žhavého skřeku. Rewellus neuhýbal. Nechal keramitu polykat plazmu a jen přisunul meč k hrdlu sarkofágu. „Spi,“ zabroukal, a čepel zacinkala o závěsy. Víko povolilo. Zevnitř vyšlehl recitovaný žalm, přeříznutý kašlem. Rewellus se usmál: žalm, to je přece druh písně, a píseň je druh zahrady. S drobnou něhou zasunul dýku do kabeláže jako zahradnický kolík do půdy. Stroj si dvakrát odkašlal a zmlkl.

Po jeho levici Rotigus vyfoukl z mraků zvláštní vítr; vítr, co se točí a zároveň lepí. Vznášedla, která to ještě zkoušela okrajem boje, upadla do kapsy stojatého vzduchu, motorům došly odpovědi a podvozky se posadily do bahna jako unavení psi. Tam je čekaly muchy—ne útočné, ale pracovité—takové, které tiše přetvářejí hranaté věci v kulaté.

Rewellus se krájel skrz kolonu jako kuchař skrz dort. Mečem trhal závěsy, dýkou stříhal šlachy strojů. Kde dopadl, nebylo prázdno; půda si všechno brala. Nurglínci skákali kolem a natahovali slizové stuhy přes těla padlých, jako by si značili budoucí záhony. Zbytky výsadkářů vytvořily tvrdý obranný prstenec kolem posledního shromážděného dreadnoughtu—celého, který stále mluvil hlasem kaplana nahraným do voxů. Ten hlas byl pevný a čistý. Rewellus mu zatleskal tupými dlaněmi.

„Dobré kázání,“ zafuněl. „Ať zakyne.“

Pak došel blíž.

Dreadnought vystřelil zblízka melta‑paprsek—čisté, pálivé ne—a na okamžik to vypadalo, že se celá scéna zlomí. Kůže na Rewellusově břiše zpěnila, zvonečky zachrastily falešně. Velký nečistý zavrčel, nikoli bolestí, spíš trpělivostí. Zvedl meč obouruč, žádná póza, jen práce. Úder dopadl přes kříž. Pancéřové tělo se rozlousklo—ne výbuchem, ale puknutím dřeva po dešti. Rotigus přiložil otevřenou dlaň a jemným tlakem ten veliký ořech zavřel. Ticho. Do ticha se vrátil déšť.

Zbytky výsadkářů padaly postupně, bez hysterie, spíš jako lidi, co vydali úplně všechno. Byla to poctivá porážka. Nad polem zůstalo jen pár scoutů—mladší, lehčí, tichá stvoření s dobrýma očima—co našli cestu do drenáží a zmizeli pod zemí. Rewellus je nechal jít. Semínkům někdo musí dělat posly.

Když se poslední výstřely rozpustily v dešti, začalo šlapání. Ne zuřivost; zahradnická rutina. Rewellus Špinavec, Rotigus a roj much s přezdívkami, které si šeptají jen mezi sebou, se dali do práce. Vznášedla přizvedli, otočili a položili do měkkých lůžek z mechu, kde se plechy vyhřály a nakonec prohly jako zrající chléb. Dreadnoughty posadili vztyčené na nízké pahorky, aby „dohlížely“ na vlastní záhony; do jejich trhlin zasel Rewellus zárodky hub, co rostou do tvaru křídel a mečů—jen nakřivo, po našem. Výsadkářské harnessy rozvěsili mezi kůly z kostí, aby schnuly jako prapory po letní bouřce, a mezi ně protáhli provazy z lián; každá liána zná jedno jméno, ale šeptá ho bez výčitek.

Z hlubin se vyhrnuly klenby vitrín, spletené z chrupavek a lodyh. Nové exponáty—přítlačné boty, helmice se zamlženými hledíčky, srdce motorů, co ještě vrní—v nich usedly do chladu jako fosilie, jen čerstvé. Muchy si sedly do řad a tiše bzučely: to je tady způsob, jak se děkuje.

Rewellus Špinavec si otřel dýku o rub vlastní dlaně a meč zapíchnul do země, aby si půda mohla přičichnout. Nezvedal trofeje; nepotřeboval je. Stačilo mu, že zahrada vyrostla. Kde ráno bývala jen hnědá kůže planety, teď stála galerie: vznášedlo obtočené lodyhou jako zavařený motýl; tichý dreadnought s otevřenou hrudí, v níž klíčila malá, hrdá houba; řady popruhů a padáků, které slíbily, že na jaře budou kvést.

„Dobrá sklizeň,“ řekl Rotigus, voda mu stékala po tvářích v potůčcích, co se chtěly stát řekami.

„A teprve začátek,“ zamručel Rewellus. V dálce, kdesi za mlhou, odjížděly poslední stíny—rychlé, tiché, scoutské. Velký nečistý po nich mávl dýkou, jako když přítel zdraví přítele. „Ať nesou zprávu. Ať roznosí semena.“

Déšť se zklidnil do šepotu. Zvonky v břiše se srovnaly do jednoho tónu. Půda se nadechla zhluboka a vydechla teplý oblak, ve kterém se nové exponáty leskly jako právě umyté. Zahrada dýchala—větší, spokojená—a svět si to zapsal do svých pórů. Příště, až sem přijde další ocel bez jmen, bude mít kam si ležet. A Rewellus Špinavec už ví, kde má volné místo.