Nurglovo poselství

Představ si, bratře, jak se temná nebesa v mlze Nurgleho zkaženosti rozevřela a na hranici reality se cosi hnulo. Tam, kde kdysi bývala planeta plná zeleně, se dnes rozkládal jen hnijící prales a kaluže jedovatého hmyzu. Do toho vstoupila armáda Death Guard, tiší a chřestící, kráčející v rytmu vlastních varhan, jejichž zvuk byl tvořen praskáním hnisem naplněných puchýřů. Kapitán, jehož jméno bylo dávno sežráno nemocemi, vedl své Plague Marines s přesvědčením, že je samotný Otec Nurgle povolal, aby očistili tento svět od hereze démonů, kteří si troufali užírat z jeho zahrady více, než jim bylo dovoleno.

Jenže v mlze, v tichu prorostlém plesnivými stromy, se zjevilo cosi jiného. Z propadlin mezi dimenzemi vystoupil Rotigus Rainfather – samotný Velký Nečistý, jehož kroky otřásaly zemí a každá kapka hnilobného deště, co z jeho ohromného těla odpadla, se měnila v celé louže hmyzu a slizu. Vedle něj se plazil jeho mladší bratr, další Velký Nečistý, jehož jméno nebylo hodno lidského jazyka, jenž duněl jako bouře zkaženého dechu. S nimi přicházely celé zástupy démonů – Plaguebearers, Běsní Nurglingové, dokonce i obří Bestie Nurgla.

A tak se stalo, že Nurgle povolal své děti proti svým dětem. Death Guard, přesvědčená o svém poslání, vystřelila salvu bolterů a pálila do vlastního rodu. Démoni odpověděli řevem, řetězy a hnilobnou magií. Boj trval hodiny, možná dny. Vše se utápělo v mračnech much a v cárech hnisu, které padaly jako déšť. V jednom okamžiku Plague Marines zničili celé vznášedlo, jehož kov se rozpustil v kyselém dešti, a krev i olej se smísily v nechutnou polévku.

Avšak démoni, ač byli trháni na kusy, nepolevili. Rotigus sám se postavil před své služebníky, jeho bratr zahnal mariny do kouta a rukama, které byly spíše pahýly masa a hnisu než končetiny, rozdrtil jednoho za druhým. Nakonec se kapitan Death Guard ocitl tváří v tvář Rotigusovi. Místo posledního úderu však Velký Nečistý promluvil. Jeho hlas byl jako praskání hnijících stromů, jako zvuk vředů, jež pukají.

„Bratříčku v náruči našeho Otce,“ zaburácel Rotigus, „nejsme zde, abychom tě ztrestali. Přišli jsme, abychom ti přinesli vzkaz. Slova, jež byla svěřena přímo z Nurglovy zahrady, od vládce mocnějšího než já sám.“

Kapitán, sotva živý, padl na kolena. Věděl, že boj byl zbytečný. Že smrt jeho bratrů a ztráta vznášedla byla jen obětí v Nurgleho věčném divadle. Rotigus k němu sklonil hlavu a šeptem, který dokázal slyšet jen on, pronesl tajemství. Zprávu tak strašlivou a zároveň slavnou, že její zvuk roztrhl kapitánovu mysl jako zkaženou dýni.

Co mu bylo řečeno? To se nedozvíš. To je tajemství, které zůstane v hnilobném srdci Nurgleho zahrady. A já ti ho, bratře, nemohu vyzradit – neboť kdybych to učinil, sám Otec Nurgle by mi vložil do plic tolik much, že bych se nikdy nenadechl čistého vzduchu.

Ale pamatuj si: ten den nebyl o vítězství ani o porážce. Byl o připomenutí, že i když Nurgle rozdává své dary každému jinak, všichni jsou stále jen jeho hračky. A někdy si své hračky nechá rozbít, jen aby viděl, jak se znovu spojí v hnijící celek.

Dohovořil Rewellus Špinavec, zvěstovatel nemocí.