A tady, bratře, příběh pokračuje…
Město, které ještě nedávno padlo do hnijící náruče Nurgleho, se už stalo zahradou temného Otce. Ulice byly zarostlé plesnivými stromy, v troskách domů se plazily Bestie a všude vibroval chorobný chór démonů, kteří oslavovali své vítězství nad Dark Angels. Jejich zbroj a těla hnily v kalužích hnisu a z jejich kostí vyrůstaly houby, jako by samy stěny reality prorůstaly zkažeností.
Do tohoto pekla dorazil Fabius Bile – Chirurg, mistr genetické hereze, s válečnou tlupou svých stvůr. Přiletěl na křídlech ambice, lačně toužil po genech padlých Andělů smrti, po genesteelech jejich čistého semene, aby je mohl skropit svou vědou a stvořit nové zrůdnosti. Jeho válečné stroje rachotily po městě, jeho mutanti a obludné klony se vrhali do ruin a páchali ohavnosti ve jménu své vědecké zvrácenosti.
Ale démoni už zde byli doma. V každém stínu číhal Plaguebearer, na střechách visely houfy much, a v podzemí se plazily celé kolonie Nurglinů. Město se chvělo jako živoucí organismus, který dýchal skrze Nurgleho moc. A když se Bileova armáda střetla s démonickými legiemi, ukázalo se, že tentokrát nepřijel pro kořist – ale do pasti.
Rotigus znovu povstal. Byť byl později zahnaný zpět do Warpu, jeho návrat byl jako bouře hniloby. Každý jeho krok drtil zdi, a jeho hlas, když proklínal genetické zločiny Fabia Bilea, se nesl jako chorál nemocí. „Tvá věda je křehká, tvá touha bezcenná! Jen Otec tvoří život, jen On jej kazí a přetváří!“ hřímal, zatímco démoni padali na Bileovy vojáky jako příboj.
Bileova válečná tlupa byla trhána na kusy. Jeho válečné stroje, pokřivené a posílené chaosem, se v bahně a hnisu zadrhávaly a padaly, obalené šlahouny démonické moci. Mutanti praskali jako přezrálé plody, jejich maso bylo okamžitě stráveno hordami Nurglinů. Terminátorské klony, které stvořil, nestačily čelit ani jedinému Velkému Nečistému.
Fabius sám byl nucen vstoupit do boje. Jeho zbraňové implantáty, mutace i alchymistické experimenty mu dávaly sílu, jež by zabila obyčejného člověka jen při pohledu. Dvakrát padl, rozdrcen démony, jeho tělo rozdíráno na kusy. Ale dvakrát povstal, sám sebe sešíval, jeho chemické elixíry mu navracely život i v okamžiku, kdy už měl být jen troskou.
Nakonec, obklopen hordou démonů, zjistil pravdu, kterou nechtěl slyšet: tohle město, tenhle svět, už nebyl ničím, co by mohl uchvátit. Patřil Nurglemu – a Fabius byl v něm jen vetřelcem. Rotigus byl sice zahnaný zpět do Warpu, ale jeho smích a slizký hlas zůstaly v uších všech, kdo přežili: „Všichni budete naši. Všichni.“
Fabius se zachránil jen útěkem. Zkrvavený, polámaný, sešívaný vlastními nástroji, prchl na okřídlené lodi pryč z planety. Nechal za sebou mrtvou tlupu, ztracené stroje, rozpadlé klony. Planeta zůstala démonům, a jejich slavnostní smích se nesl ruinami ještě dlouho po jeho odchodu.
A tak se stalo, že i Fabius Bile, jeden z největších heretiků a alchymistů chaosu, okusil ponížení a pochopil, že existují síly, před nimiž se i jeho šílená věda musí sklonit. Město zůstalo zahradou Nurgla, a jeho nemocné květy už nikdy nezmizely.
