Zápisky opilého vlčího infiltrátora

Jmenuju se Hrothgar, člen slavné jednotky Infiltratorů Vlčích synů. Říkají, že jsme oči a uši Primarchy. No, dneska jsme byli spíš jeho játra. Měli jsme hlídat domácí objektiv — jo, ten kus šrotu u ruin, kde se válí stará servokrabice a prázdná láhev mjödů.

Ráno to vypadalo klidně. Custodi — ti zlatí krasavci v brnění, co se blyští víc než Ragnarova hříva po sprše — pochodovali vpřed s takovou důstojností, že by jim i Císař sám zatleskal. Ragnar, náš milovaný vlčí bůh v těle muže, se rozběhl přímo na ně. Myslel jsem, že je roztrhá. No… nebylo to tak. Ti zatracení Allarus Terminátoři ho rozebrali jak výcvikovou figurínu, zatímco jejich Shield Kapitán si odškrtnul další čárku v deníčku hrdinských činů.

Pak se strhla mela uprostřed. Náš Wolf Guard Battle Leader se vrhl do boje jak pravý syn Fenrise — a skončil s Custodiánským kopím skrz hruď. Vedu si poznámku: nikdy se nehádej s někým, kdo má brnění, co stojí víc než tvůj drop pod.

Ale! Custodi taky krvácí, i když jejich krev asi voní po vosku a disciplíně. Dreadnoughti, naši staří veteráni v plechu, jim dávali zabrat. A když už to vypadalo, že Zlatí vyhrají, Trajann Valoris dostal dávku poctivé imperiální spravedlnosti z autocannonu. Měl jsem chuť připít.

Jenže radost netrvala dlouho — Blade Champion, ten zatracený zlatý baleták s mečem, co se točí jak vír, pomstil svého pána a rozsekal Dreadnoughta na konzervu. Nakonec Custodi těsně vyhráli… jestli se tomu dá říkat výhra, když jim zbylo pár lesklých brnění a já jsem pořád naživu.

Já? Já jsem celou dobu hlídal objektiv, jak se patří. Nikdo mě nezabil, nikdo mě neviděl. Přísahám, že to byl taktický záměr. A když se mě ptali, proč jsem nic neudělal, řekl jsem:
„Bránil jsem zásoby mjödu před zloději. To byla ta pravá bitva dne.“

Za Fenris! A za další láhev!