Výlet do phosphexového ráje aneb útok na trestaneckou kolonii

Útok na komplex

BUM (tadum)

BUM (tadum)

Razielovo srdce se znovu rozbušilo. Jeho myšlenky se rozlétly do všech směrů. Bolest zmizela, nahradila ji tupost a absence citu. Jedna z prvních věcí, která ho napadla, bylo jak dlouho trvalo, než se vrátil k vědomí. Potřeboval dokončit svůj úkol. Nepřítel nebyl zničen. Prozatím. Vrchní apatykář Tabris, který nehybné tělo Peceptora už delší dobu monitoroval, zpozorněl. Na displeji před ním se objevila jiskřička mozkové aktivity, plápolající jako plamínek v nekonečné pustině. Postupně rostla, nabývala na objemu až se před Tabrisem na displeji objevila věta Jak dlouho jsem byl mimo?

Kdyby Tabris patřil do jiného řádu, jiné legie, nebo alespoň nebyl stejně bez emocí jako tělo, které před ním leželo, pousmál by se.

„Šest standardních týdnů, Preceptore. Když jsem původně viděl vaše zranění, nevěřil jsem,  jestli dostojíte vašemu mottu.“

Samozřejmě, že jsem přetrval. Ale to je naprosto irelevantní! S kým vlastně sakra mluvím?

„Vrchní apatykář Tabriel. Jediný další přeživší atentátu na vás, Preceptore. Bohužel musím konstatovat, že si nejsem jistý, jestli termín „přeživší“ je vhodný k vašemu stavu. Detekuji 95% šanci, že nikdy nebudete schopen znovu použít své tělo a pokud ano, vyžadovala by tato procedura tolik bioniky, že  by vám mohli závidět i bratři od železných rukou.“

Na displeji se objevila série nadávek, po které Raziel pokračoval; Fajn, co ze mě teda u Císaře zbylo?

 „V momentálním stavu detekuji aktivitu pár hlavních orgánů a mozku. Vše ostatní je nefunkční, zničené a nebo těžce poškozené. Obnova by trvala minimálně v řádu několika měsíců, možná let.“

Za jak dlouho jsem schopnej zase bojovat?

„Při velmi pozitivním průběhu léčby… nejméně pár let. Při jakékoliv komplikaci… nikdy. Zdá se že moritat opravdu přesně věděl, kam míří, a zasáhl skoro všechna důležitá místa.“

Další série nadávek.

„Preceptore, naprosto upřímně řečeno, v současném stavu existuje velká šance, že ačkoliv jste přežil a zpět se vrátil k vědomí, zemřete pouze o pár týdnů později.“

Přesně tohle jsou doufal, že uslyším. Sežeňte mi techmariňáka a sakrofág.

„Preceptore, ve vašem stavu pravděpodobně nepřežijete tuto proceduru.“

Díky za připomínku, naštěstí mi to je jedno, nějaké další námitky?

„Rozumím. Potom tedy pouze: nemáme momentálně žádný stroj, do kterého bychom vás mohli umístit.“

To už je můj problém. Jsme opět na Zřídle?

„Ano.“

+++

Karsa byl rytíř z řad temných andělů, který byl zvolen následovníkem Preceptora Raziela. Nebylo mu úplně jasné proč zrovna on, ale nehodlal se hádat. Jeho bratři určitě věděli proč. Žádné povýšení nebylo bezdůvodné.

V době Razielova přepadení byl zrovna v meditační síni. Vysoká místnost řádu Taraxacum osvětlená svíčkami byla uspořádána do na první pohled nepravidelného tvaru, avšak při bližším zkoumání tvaru by všímavý pozorovatel spatřil motivy květiny. Karsa klečel v místě, které představovalo střed květu pampelišky, zatímco chodby, které ho zavedly sem, do svatyně řádu, byly uspořádány jako listy. Přestože svatyně nebyla ani tak daleko od často používaných cest, přetrvávala skrytá před zraky nezasvěcených. Tato chvíle to nebyla ničím speciální nebo jinak odlišná od těch mnoha, které ve svatyni už strávil. A přesto…

Nejsem ani kapitán. Ano, roli seržanta jsem zvládl, ale ze seržanta na zvoleného velitele je to stále velký skok. Co to jen mohlo být? Vzadu v mysli se mu objevila myšlenka, která by mohla skýtat odpověď, ale ještě se neodvážila vystoupit do popředí.

Vše se zdálo tak obyčejné, signál zmizel a nic se nedělo. Žádná emoce. Nic. Prázdnota vyplnila několik dalších momentů. A pak další signál. Kódy. Přístupové kódy. Zaplnily celé Karsovo viditelné pole a pak stejně náhle jako přišly, tak zase zmizely. Namísto toho je nahradila zpráva: Jsme stvořeni jako zbraň smrti. Nástroj musí vždy mít ruku, která ji vede. Vnes hrůzu do srdcí našich nepřátel, Hrůzonoši.

+++

Tehdy byl zmatený a netušil, co všechno jeho nové pravomoci znamenají. Od té doby ale měl čas probrat své myšlenky se Saureilem, který býval Razielovi blízkým přítelem. Jeho hlas klidný a bez jakéhokoliv záchvěvu, stejně jako Saureil sám ve své cataphractii zbroji: “Raziel býval mým dobrým přítelem. Jeho ztráta je pro nás těžkou ránou, ale budu věřit jeho úsudku, když si zvolil tebe jako následovníka. Sám bych udělal to stejné.”
“Admirále Saureili. Rád bych se zeptal. Proč já? Co ho k tomu vedlo?”
“Mám své teorie, ale logika věci mi napovídá, že veřil tomu, že splníš svůj úkol, ať už bude jakýkoli, nebo zemřeš při pokusu o jeho splnění. Tato určitá oddanost věci si myslím byla hlavním faktorem pro jeho volbu. Předpokládám, že ti odkázal své přístupové kódy. On sám je získal od svého předchůdce Admirála-Preceptora Ignalduse. Raziel byl stejně oddaný naší věci, a ačkoliv já a on jsme dvě naprosto rozdílné osobnosti, naučili jsme se vzájemně spolupracovat. Nyní se to budeme muset naučit my dva. Nemyslím si, že by se mělo jednat o velkou překážku, já preferuji chladnou logiku a kalkulovanou strategii a ty nejsi tak impulzivní jako Raziel.”

„Všichni bratři, jeden jako druhý, učme se od nich. Válečník i barbar jsou umělci svého oboru.  Malířovo dílo je odporné, těm kdo nechápou jeho dílo.  Ty budeš odporný pro své okolí, ale tvá povinnost je uměním v očích těch, kdo rozumí.“ Tak zněla Razielova rada pro další Hrůzonoše.

Socha hvězdného vlka. TO byl ten tajný vchod do svatyně ničitelů. Nyní Karsa chápal, proč tak velká a nápadná součást zřídla dokázala uniknout pozornosti. Zadal přístupové kódy a vstoupil. Místnost byla ozářena červeným světlem nouzového osvětlení, vzduch byl prosycený zápachem, který dokonce ani filtry mariňácké helmy nedokázaly kompletně vyčistit. Uvnitř čekalo uskupení několika bratrů, a i přestože všechny zbraně byly schovány, nebylo pochyb, s kým má Karsa tu čest. Ničitelé. Hrůzonošova zbraň. Každý z nich měl zbroj černočernou, bez heraldiky. Na co zdobení, když smrt, kterou přinášejí, byla jejich největším vyznamenáním.

Jedna ze zahalených postav na něj pohlédla a zeptala se, „Jaké jsou tvé rozkazy Hrůzonoši?“

„Naši nepřátelé musejí poznat, že každý čin má své následky. Chtějí-li smrt, pak dostanou smrt. Na našem vítězství nezáleží, záleží jen na smrti nepřátel. Přetrváme pouze my.“

Uskupení stálo bez hnutí a čekalo na jakýkoliv další komentář. Jejich mlčení bylo výmluvnější než jakákoli jejich slova. Mluvčí postava se představila jako bratr-ničitel Pyriel, poklepávala si rukou na pistoli u boku a každé jeho klepnutí byla další tichá poznámka. Nejistota. Nezkušenost. Co dál?

Po chvíli Karsa opět promluvil: „Raziel mi vždy říkal, že nejlepší způsob jak porazit nepřítele je rozdrtit ho okovanou pěstí. Tanky, které se postarají o zničení nepřátel, a tanky, které dopraví pěchotu. Ta rozdrtí zbývající odpor. Naším cílem bude Caminus 2. Trestanecká kolonie. Některé z našich lodí se přesunou do pozice, aby mohly provést prvotní bombardování. Planeta zahoří fosfexovými plameny. Následně dopravíme na planetu naši okovanou pěst. Předsunuté obrany byly zničeny díky úsilí mechanika, které se už stihlo stáhnout. Z tohoto bodu bude naše artilerie ostřelovat hory, ve kterých se trestanecké komplexy ukrývají. Civilní ztráty budou pro fungování systému zanedbatelné. Několik milionů mrtvých vyšle našim nepřátelům ten správný signál. Buď prohrajete, nebo zemřete. Tak jako tak, vaším trestem bude smrt. Útok započne jednu hodinu po začátku prvního bombardování. Tou dobou už budou senzory nepoužitelné a máme šanci nepřítele zaskočit a způsobit mu maximální ztráty“

+++

Hruzonoš. To slovo se Karsovi rozléhalo v hlavě, když vyřkl ta slova, která odsoudila Caminus 2 k záhubě. Nad světem byl vynesen rozsudek a jeho znění bylo Smrt. Moc nad životem a smrtí. To byla nyní jeho role. Sledoval bitvu před sebou na hololitickém displeji a pomocí zobrazovacího zařízení namontovaného ve velitelském tanku. Byl překvapený, že cestou nenarazili na žádný odpor. Asi opravdu zaskočili obránce vězeňské kolonie. O to budou větší ztráty a tím pádem důraznější zpráva, kterou chceme vyslat.

Obrněná pěst prováděla rychle postupující direkt přímona centrální bunkr do srdce trestanecké kolonie. V momentě, kdy se laskanóny dostaly na dostřel, osvítila phosphexovou planinu čtveřice jasných záblesků. Vzápětí se centrální součást opevnění kolonie proměnila v druhé slunce. Bratr-ničitel Pyriel, Karsou pověřený vést útok, byl znalec v ničení bunkrů a jiných pevností. Zároveň se spartanem se i velitelský achilles přidal k dílu. Jedna z předsunutých pevností se zhroutila a zasypala všechny okupanty hromadou trosek.  Útok na centrální bunkr započal.

Vnější perimetr proražen

Přeživší obránci, kteří se v centrálním bunkru původně schovávali, se pokusili palbu opětovat. Bohužel to vedlo pouze k tomu, že odhalili své pozice, které se vzápětí proměnily v další epicentrum fosfexového pekla. Hlouběji v komplexu byl spatřen Pán noci, který, se zdálo, vydával rozkazy. Tanky dále postupovaly vpřed, bez jakékoli známky odporu, zatímco bombardovali všechny živé známky odporu fosfexem a všechny v bunkrech zakopané známky odporu laskanóny a meltou.

Vnitřní perimetr proražen

Karsa téměř nevěřil tomu, co vidí. Neměl o bratrech z osmé legie nejlepší mínění, ale předpokládal, že tanky narazí na odpor mnohem dříve. Že dojde k proražení komplexu bez odporu neodpovídalo ani nejlepším odhadům. Hypnotizoval hololit a modlil se k Císaři, ať jeho přízeň vydrží ještě pět minut. Ještě pět minut a bunkr padne bez odporu Pánů noci. Ještě pět minut a vnitřní perimetr komplexu zahoří plameny plasmy a fosfexu, které sežehnou veškerý potenciální odpor.

V tu chvíli Karsovu vizi narušila zpráva. Byly použity jeho přístupové kódy k otevření vnitřních komnat řádu Taraxacum. Nemožné! Jak? Během několika vteřin mu hlavou prolétly všechny možné i nemožné důvody a způsoby, jak by k něčemu takovému mohlo dojít. Když svoji pozornost obrátil zpět k velitelskému stolu, spatřil živý přenos oblohy Caminu 2. Nebesa hořela. Na pozadí zelenobílého ohně se k zemi rychlým tempem snášely dop pody Pánů noci. Muselo jich být přinejmenším tucet. Trvalo jen pár okamžiků než dopadly a jejich náraz zatřásl zemí natolik, že i Karsa téměř cítil zachvění země.

Pozdě. Páni noci nesprávně načasovali svůj výsadek a dopadli o pár drahocenných minut mimo. Namísto zastavení tankové kolony stěnou těl se linie utvořila až uprostřed hořící pláně, za tanky, které mezitím vykládaly svůj náklad do komplexu. Bohužel výsadek byl stále dostatečně přesný na to, aby nebyl zbytečný. Posily Pánů noci nebyly vyzbrojené na ničení tanků, ale zato byli více než dobře připravení na narušení pěchotního postupu Temných andělů. Řady temných andělů začaly řídnout. Pak se ve vizi velitelského tanku objevil dreadnoughtí drop pod, ze kterého vystoupil prastarý Pán noci. První skutečný bod odporu, na který se obránci kolonie zmohli.

Naštěstí prastarý pánů noci nebyl jediný leviathan, který se poblíž kolonie vyskytoval. Prastarý anděl se vrhl na tuto novou hrozbu. Vítězství, nebo smrt. Jen jeden z nich mohl přežít. Navíc, Pyriel spolu s velením celého útoku by sice pravděpodobně byli schopni Pána noci zastavit, ale pouze za cenu většiny velení, které by následně nebylo schopné efektivně pokračovat v čištění odporu uvnitř trestanecké kolonie. Palbu zahájil Temný anděl a Pán noci opětoval. I on si uvědomoval důležitost velení, a proto byl rozhodnutý za každou cenu ho zničit.

Velení musí přežít, zavelel Karsa.

Spartan, nyní bez obsahu, se postavil leviathanovi do cesty, ale z přenosu na velitelském achilovi to vypadalo, jako by se mariňák rozběhl proti papírové stěně. Zdálo se, jako by spartan spontánně explodoval, když se ho prastarý Pán noci dotknul. Vzápětí se otočil k blížícímu se prastarému andělovi a jediným přesným výstřelem explodoval i jeho. Mezitím se první ničitelé pokusili o zteč komplexu, ale velitel pánů noci byl připravený na protiútok. Jeho mohutná cataphractii zbroj a řetězová pěst se staly neprostupnou hradbou. Ničitelé byli proměněni v rudou mlhu. První útok na vnitřní část komplexu byl odražen. Celkové tempo bylo zpomaleno, ale ne zastaveno. Útok by možná býval byl zastaven kompletně nebýt řidičů ostatních transportérů, kteří použili své tanky jako překážky, přes které se posily Pánů noci nemohly dostat do komplexu a podpořit své bratry.

Svůj úkol znáte. Prastarý Pán noci nesmí projít.

Rozkaz byl jasný, přímý. Karsa věděl, že jeho bratři jej splní. Vítězství nebo smrt při pokusu o něj. Družstvo přenosné artilerie zastavilo svůj postup do komplexu. Věděli, že umřou. Proti prastarému pánu noci nestáli nejmenší šanci. V jejich myslích na tom ale nezáleželo. Následný rozkaz ani nemusel být vydán, jejich povinnost byla jasná, koupit svými životy drahocenné sekundy svým bratrům. Pochmurnost tohoto úkolu na jejich tvářích možná vykouzlila úsměvy. Tím si Karsa jistý nebyl. Prastarý Pán noci se vrhnul proti živé stěně, která mu stála v cestě. Artilerie naposledy zahřměla a vystřelila, nemířila však na prastarého, ale na družstvo veteránů Pánů noci. Fosfex dopadl doprostřed jejich formace a družstvo zmizelo v záblesku bílozeleného plamene. Smrt ke smrti. Vzápětí se celé družstvo andělů proměnilo v krvavou mlhu. Úkol byl splněn, byla poslední zpráva, kterou Karsa obdržel. Poslední pomsta nenáviděným bratrům.

Prastarý Pán noci byl dostatečně zdržen. Pyrieli, dobře využijte váš draze vykoupený čas. Druhá zpráva, kterou Karsa vyslal, patřila dalekonosné artilerii. Ta obsahovala pouze koordináty vstupu komplexu a rozkaz udržovat bombardování minimálně další hodinu.

Karsa zanechal bitvu bitvou a vyrazil směrem ke svatyni řádu. Přece nebylo možné, aby někdo znal jeho kódy Hrůzonoše, když on sám je obdržel až při smrti svého předchůdce. Cestou se ke Karsovi připojila skupinka veteránů, kteří nyní sloužili jako jeho osobní ochranka. Dopady bot na ocelovou podlahu se rozléhaly lodí.

+++

O několik minut později skupinka dorazila do vnitřní svatyně. S připravenými zbraněmi zatočili za poslední roh a spatřili co se děje. Svatyně byla stejná jako si Karsa pamatoval, stále osvětlená svícemi a zdobená do motivu květin. Aura klidu a samoty jako by popírala realitu této situace. Uprostřed stál vrchní apatykář Tabris spolu s techmariňákem a mezi nimi stál contemptor.

„Ve jménu Císaře, co se tady děje?“ zařval Karsa na všechny přítomné. Zaskočilo ho, že ve svatyni je contemptor, ale byl připravený zastavit jakékoli nezvané hosty. Živé či méně živé.

„Bude snažší, když vysvětlení podá on,“ pokynul Tabris ke contemptorovi, „je stejně tak tvrdohlavý jako odolný. Stále existuje šance, že tento proces nepřežije, ale rozkaz byl vydán a uposlechnut.“

„Kdo vydal rozkaz?“ odvětil Karsa a se zmateným výrazem se podíval na nehybný stroj.

Svatyní se rozlehl hlas okupanta sarkofágu, „Vedeš si zatím dobře, Cenobite Karso. Vidím, že jsem zvolil svého nástupce správně.“

„Raziel?.. Jak?…“

„Přece si nemyslíš, že bych se já se svojí povahou nechal zastavit takovou drobností jako je smrtelné zranění. Teď je čas probrat strategii, jak budeme pokračovat dál.“